Člověk a duše - Myšlenky C. G. Junga
Nedávno som objavila knihu "Člověk a duše" od C. G. Junga. Z jeho myšlienok možno vytušiť hĺbku, s ktorou vnímal Boha, ľudí, svet okolo i svoje vlastné vnútro.
Při mši je obětován Kristus, je to mimosvětský a nadčasový akt a On se znovu rodí v proměněných podstatách. Rituální obětní smrt neopakuje historickou událost, je to jedinečný, věčný proces, který se odehrává poprvé. Prožitek mše je proto spoluúčast na transcendenci života, která překonává veškeré hranice prostoru a času. Je to okamžik věčnosti v čase.
Kdo nemá velkou hloubku, nemůže být hluboce zasažen. Ten, komu se to může stát, se na druhé straně dovolává toho nejvyššího, což znamená: takové hloubce odpovídá potenciální výšina a noční temnotě skryté světlo.
Když se někomu, kdo byl dosud slepý, vrací pozvolna vidění, nelze očekávat, že jeho orlí zrak okamžitě odhalí nové pravdy. Musíme být rádi, že vůbec něco vidí a že tomu dokáže do jisté míry porozumět. V náboženských záležitostech nemůžeme pochopit nic, co jsme vnitřně neprožili.
Křesťanská výchova sice vykonala, co bylo lidsky možné, ale to nestačí. Příliš málo lidí zakusilo, že postava Boha je nejniternějším vlastnictvím samotné duše.
Náboženská zkušenost je absolutní. Nelze se o ni přít. Můžeme jen konstatovat, že jsme takovou zkušenost nikdy neměli a náš odpúrce řekne: "Lituji, ale já jsem ji měl." A tím diskuse končí.
Je lhostejné, co si svět myslí o náboženské zkušenosti; ten, kdo ji má, vlastní velký poklad, který se mu stal zdrojem života, smyslu a krásy, a který dal světu nový lesk. Má víru a důvěru a má mír. Kde je kritérium, které dovoluje říci, že takový život není legitimní, že taková zkušenost není platná a že taková víra je pouhá iluze? Může snad existovat lepší pravda o posledních věcech než taková, která nám pomáhá žít?
Zobrazeno 925×
Diky za pekne zamysleni. Oslovilo me: "V náboženských záležitostech nemůžeme pochopit nic, co jsme vnitřně neprožili."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.